V takových chvílích přijde vhod nějaké to doporučení od důvěryhodné osoby. I dostalo se mi jednoho takového doporučení na anime s všeříkajícím názvem School Days. Dvanáct dílů, vydané loňského roku, romantika, to zní dobře. Jsou pod ním podepsaná dvě studia, jedno z nich debutuje (Overflow), druhé (TNK) už na svém kontě nějaký ten kousek má: Hand Mai May, Kanadzuki no Miko... inu, fanservisu se asi nevyhneme, ale však nejsme žádní zelenáči a jen tak něco s námi neotřese, ne? Na námět hentai hry... tak to je v podstatě každé středoškolské anime, vyjma snad některých věcí od Studia Ghibli. Dobrá, všechny kontrolky v zeleném, směle do toho:

Čerstvý středoškolák Makoto se zakouká do slečny z vedlejší třídy. Slečna je hezká, dlouhovlasá, tichá, náš středoškolák je nesmělý a tak trochu trouba, zkrátka všechno jak má být. Makotova spolužačka a kamarádka z dětství Sekai se nabídne, že – z čiré dobroty srdce – poslouží našemu párečku jako dohazovač, a než se nadějeme, je ruka v rukávě a poupě středoškolské lásky se může rozvinout do krásy.

Čtrnáct procent čtenářů, kteří School Days neviděli, mně právě začalo spílat a vyčítat mi, že trousím spoilery. Pro klid jejich duše jim můžu sdělit, že jsem se v ději dostal zhruba doprostřed druhého dílu. Co se tam, u všech školních uniforem, může dít dál?

Tak předně: v anime samotném to začne skřípat. Tedy, mezi hlavními hrdiny taky, ale to vám v tu chvíli bude jedno – School Days vás totiž zahrne fanservisem toho nejhoršího druhu. A tím nemám na mysli záběry na ošklivé spodní prádlo nebo příliš malá ňadra: ne, je to ten "mimoděčný" fanservis, který vůbec nesouvisí s dějem, který odvádí pozornost a nemilosrdně drtí potenciálně zajímavé scény prvoplánovou slintající stupiditou. Kdyby takový fanservis zavedl pan Shakespeare ve svých hrách, vypadalo by to nějak takto:

Pokud se vám podaří od výše popsaného přece jen udržet odstup, není to až tak zlé. Náš romantický hrdina zjiš?uje, že si s romantickou hrdinkou nemá vlastně co říct. Svěří se s tím své osvědčené přítelkyni z dětství. A přítelkyně z dětství mu – z čiré dobroty srdce – navrhne plán.

Jestli jste viděli alespoň tolik školních anime, kolik má žirafa rohů, tak už jistě čujete, že se věci zajímavě zamotávají. Touhle dobou (řekněme kolem pátého dílu) už se vám nejspíš vytvořil mentální filtr na vlezlý fanservis, takže jste schopní věnovat svou pozornost příběhu a možná si, jako já v tu chvíli, spokojeně mnete ruce, až to šustí.

Právě teď už mě kvůli spoilerům nenávidí celých padesát sedm procent čtenářů, kteří tohle anime neviděli. Se skřípěním zubů mě proklínají do třetího kolena, a protože mají plno práce s modelováním neumělých voskových figurek a sháněním špendlíků, nemají čas si všimnout, že tahle recenze ještě nekončí.

Pak totiž všechno začne jít do totoří řitě. Ze zcela neznámých důvodů se náš romantický hrdina sblíží s třetí spolužačkou. Tím myslím vyspí. A se čtvrtou. A s pátou. A pak se šestou, sedmou a osmou (najednou). Nikdo netuší, jak je to možné, protože hrdina se nadále chová jako naprostý trotl – což se dalo prominout nesmělému nekňubovi z prvního dílu, ale ne plejbojovi z devátého, kterému u postele stojí (leží) nedočkavé fronty dívek místních i přespolních. Situace graduje. Všechny slečny se od osmé epizody dál chovají jako kravky s mozečkem velikosti paraořechu, hrdinu obětavě milují přes veškerá příkoří a každý jejich výstup jen potvrzuje nedávné výzkumy švédských vědců, že ze sexu s idiotem se blbne. Při tom všem člověka skoro až mrzí, že anime jako takové je na technicky slušné úrovni, muzika (j-popík) taky neurazí a střih a kamera jsou dokonce vynikající, stejně jako dabing. Takové poctivé práce utracené na takovou strašnou hovadinu, říkáte si, zatímco se nevěřícně koukáte na hrdinu, který během desátého dílu dospěl do stádia naprostého zmruda, co jen blekotá a souloží – sice díky milosrdenství režiséra většinou mimo záběr (takže vaše mravopočestnost neutrpí), zato ale pokaždé s někým jiným. Alespoň že ten protivný fanservis se postupem času vytratil...

A pak přijde dvanáctý díl, moje recenze se nachýlí k závěru a já ji ukončím s doporučením, abyste se na School Days podívali. Přes všechno výše řečené. Přes všechno bláto, kterým si budete muset cestou projít. Protože – věřte nebo ne – nakonec to přece jen bude stát za to.

Ale teď už musím opravdu končit, u dveří někdo zvoní. Možná je to rozlícený dav spoilerůnechtivých čtenářů. Možná, že mi chtějí něco sdělit.

A možná, že mají nože.