MangaCZ Dnes je 20.7.2018, Registrovat...  
KlubMapa otakuRecenzeKulturaGaleriePřekladyČasté dotazyOdkazySuvenýry
Mai
Diskuse
Soutěž
Vítězný obrázek 111. kola:
Soutěľ
Momentálně neprobíhá žádný test
Anketa
Květou u vás třešně?
Zatím vůbec.
Jedině ty nejodvážnější.
Ideální čas pro hanami!
Už je po sezóně.
V okolí nemáme jedinou třešeň.

Písnička týdne
Hledani
Goro bílý pes (Ougon no inu)
14.09.2007 08:00  -  Japonsko

Historie přátelství člověka a psa je stará několik tisíc let. Po celou tu dobu byli psi našimi věrnými společníky a pomocníky. Lovili divokou zvěř, hlídali ovčí stáda ve stepích a zachraňovali nás v horách ve sněhu a mrazu. Nikdy nás neoklamali ani nepodvedli. Rozumějí nám, váží si naší péče a jsou vděční za sebemenší projev lásky. Také příběh, který vám budeme vyprávět, je o velkém a věrném přátelství japonské dívky Reiko a jejího psa Gora…

Vy starší, vzpomínáte? Tato slova k nám zaznívala díl co díl jediného u nás dávaného japonského seriálu za doby normalizace (Včelku Máju počítat nemůžeme), v osmdesátých letech dvacátého století, aby na ně navázala v japonštině zpívaná znělka, která se každému vryla do paměti a ve které běžel pes rasy Kišu-Inu po pláži. Troufám si tvrdit, že tento seriál byl v našich končinách populárnější než v rodném Japonsku a pro mnohé z nás znamenal první kontakt se zemí Vycházejícího slunce a jejím jazykem v těch časech, kdy strana a vláda byly jedno, se Slovenskem jsme byli ve společném státu, Sovětský svaz byl naším vzorem na věčné časy, kdy by se za mír snad i bojovalo, v listopadu se slavila Velká říjnová revoluce, krom korun se platilo bony, na banány se stály fronty a učitelkám se říkalo „soudružko“. A jak to vlastně tenkrát vypadalo s japonskou kulturou v České kotlině? Inu, prachbídně.
Ve své podstatě jedinou japonskou věcí zde krom nějaké té kalkulačky v Tuzexu bylo judo a tu a tam vznikající školy karate (aikido se tenkrát cvičilo tajně a na zapřenou). Proč se tedy vláda a strana rozhodly tady najednou uvést takovýto seriál? Těžko říci, ale jelikož v seriálu uvidíte několik chudých starých venkovanů, o které se nikdo nestará, zkorumpované politiky i policisty a dokonce bratra pracujícího do úmoru, jen aby pomohl zachránit svou těžce nemocnou sestru, která ani není v nemocnici, vkrádá se do mysli myšlenka, že tento seriál byl pro minulý režim vhodný a našince informoval o správných poměrech v imperialistickém Japonsku. Jeden až začíná přemýšlet nad tím, proč je v českých titulcích uveden český střihač.
Je ale otázkou, nakolik se tento záměr naplnil. To, co si odtud malý divák odnášel, nebyl obraz bídy a zkaženosti Japonska, ale nádherné obrázky z této vzdálené země a hlavně ona již zmíněná v japonštině zpívaná znělka. Přejděme teď k faktům.
Seriál byl natočen ve štědrém roce 1979 (kdy se narodil i autor tohoto článku) na motivy novely Džuko Nišimury (z jeho dalších prací jmenujme kriminálky Kaseki no kouja a Inubue – Dog Flute), kterou do formy scénáře převedl Jošio Širasaka. Nutno uznat, že příběh sám, kdy pes hledá svou paničku, ona svého psa a přitom se neustále míjejí a každý tuší, jak to dopadne, nemusí znít zcela originálně, nicméně je natolik protknutý osudy jiných lidí, že vaši pozornost upoutá a vy budete čekat, kdy a za jakých okolností se dějové linky psa Gora, jeho paničky Reiko, uprchlíka Nišihary a inspektora Jasutaky protnou. Zajisté tomu také přispěl dohled ne nezkušeného režiséra let sedmdesátých, Šigejuki Jamaneho (z dalších prací zmiňme třeba Daburu kuračči, Wani no oum to ottosei, Permanent Blue: Manacu no koi nebo Oreno juku miči – Let’s go, grandma!). Je sice pravdou, že kamera místy dost připomíná spíše dokument než televizní seriál, ale právě to dává seriálu nezaměnitelnou a uvěřitelnou atmosféru. Tu ostatně podmalovává i hudební doprovod (včetně té nádherně melancholické znělky), a také aby ne, když se o něj staral sám Judži Ono, který pracoval i na takové anime klasice, jakou je Captain Future, a který je dvorním skladatelem volně navazujících dobrodružství zloděje Lupina III. (včetně Mijazakiho Hradu Cagliostrů).
Ač hlavní hvězdou je bezpochyby Goro, psi toho mnoho nenahrají – běhají, sedí, leží a žalostně se koukají, tu a tam zavrčí nebo štěknou. A tak do popředí vystoupí role třináctileté Reiko Kitamoriové, kterou dabovala Jitka Molavcová a ztvárnila ji tenkrát mladičká Jouko Šimada. Ta začínala už roku 1971 v seriálu Kamen Raidaa v roli Hiromi Nohary, svou zatím poslední roli ztvárnila ve filmu Šinku z roku 2005, nicméně mohli jste ji zahlédnout též coby lady Hanadu v Crying Freemanovi. Ale všem se asi zaryla do paměti jako Mariko, lady Toda Buntaro v Šógunovi z roku 1980 s Richardem Chamberlainem v hlavní roli. A pochopitelně ani v Gorovi nedělá svému jménu hanbu a je uvěřitelná. Stejně uvěřitelný je uprchlík Nišihara (ač jeho představitele, stejně jako toto jméno, jsem nikde nemohl nalézt). Nicméně pokud jde o herectví jako takové, tak prim zajisté hraje Kodži Curata jako inspektor Jasutaka, a aby také ne, když hrával už v letech padesátých. Inspektor Jasutaka Role a roličky ostatních jsou tu výraznější a tu zase méně výrazné, ale náladu seriálu obecně neruší. Se jmény a obsazeními ale panuje v české verzi tohoto seriálu jedna záhada – žádné z japonských jmen uvedených v českých titulcích se v jiných zdrojích neobjevuje, a je tedy i otázkou, kde se vzala a popř. i to, jak se v české verzi vyskytl Nišihara, o kterém také nikde není zmínky, ač my ho v seriálu viděli. Je také možné, že „Goro bílý pes“ není referovaným „Ougon no inu“, ale na to tam zase jsou shody některých jmen některých hlavních rolí, takže se bojím, že bez přímého kontaktu na člověka, který tento seriál do Československa přivedl, se nám tuto záhadu jen tak vyřešit nepodaří.
Hudbu jsme již vychválili, o zpracování i tvůrcích se zmínili. Že by tedy závěr? Už to tak vypadá. Stejně jako cesta Gora se i tato poněkud více nostalgická recenze blíží ku svému konci. Goro bílý pes, jak již bylo řečeno, není dílem originality a nese na sobě tak trochu i smítko doby svého vzniku (třeba medvědi se dnes na Hokkaidu chrání), na druhou stranu se jedná o příběh velmi lidský (nebo snad psí) a ve svém jádru nadčasový, který zvláště v mladším publiku může vyvolat kladný vztah k reálnému Japonsku a ne jen k afektovaným kreslenostem. A o to by přeci mělo jít, ne?

Aktuality
18.03.2014
Píšete haiku? Pak právě vám je určen projekt Sto haiku od sta autorů.

16.03.2014
Do 25.3. můžete v pasáži Paláce Koruna na Václavském náměstí v Praze navštívit výstavu Život po japonském zamětřesení a tsunami.

20.02.2014
Případní zájemci ještě mohou v sobotu 22.2. stihnout přednášku Anny Křivánkové "Manga a anime - nerozluční přátelé?".

08.02.2014
Webzine Vlčí bouda se v průběhu února zaměřuje na vše související se Zemí vycházejícího slunce (tedy třeba i na mangu).

03.02.2014
Od února pro vás Česko-japonská společnost otvírá zcela nové přednáškové cykly.

29.01.2014
Ve středu 5.2. se v Japonském informačním a kulturním centru Velvyslanectví Japonska v ČR (Hellichova 1, Praha 1) koná od 18:00 přednáška prof. Yasudy o zvládání fukušimské jaderné katastrofy.

21.01.2014
Ve středu 22.1. začíná v paláci Lucerna 7. ročník Festivalu japonského filmu a kultury Eigasai.

23.12.2013
Přivábit si symbolicky štěstí, lásku a další dobré věci pro rok 2014 můžete v sobotu 4. ledna v ČJS. Vlastnoručně si kaligraficky napíšete blahodárná přání kakizome.

      

RSS
redakce@manga.cz

Mangaichi © 2001-2011
Creative Commons License
Uvedené dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.